M. Moják: Fotbal i život. Chci si vždy říct, že jsem odevzdal maximum
Sport a vzdělání. Hodně skloňované pojmy, které by měly jít v ruku v ruce. Nikde totiž není dáno, že každý sportovec musí být jednou profesionál. Platí to samozřejmě i o fotbalu. Pokud se povede vychovat hráče pro velký fotbal je to samozřejmě paráda. Všechny trenéry ale jistě stejně potěší, když se jejich svěřenec sice nebude živit fotbalem, ale stane se vzdělaným, úspěšným člověk v jiné profesi s kladným vztahem ke sportu a dobrým člověk v životě. I o tom byl rozhovor s kapitánem U18 Michaelem Mojákem.
V poli mě to začalo bavit snad víc než v bráně
Na úvod se zkrátka musím zeptat, ty jsi byl dlouhé roky brankář, čím to, že jsi s tím seknul a přesunul se do pole?
Určitě výška. Cítil jsem, že jsem takový bezmocný. (s úsměvem). Neříkám, že mě to nebavilo, ale nebyla taková chuť jako na začátku. Vždy jsem chtěl být brankář, ale potom ta chuť, jak jsem začal být menší a menší, opadávala. Protože, když jsem začal s fotbalem, byl jsem vysoký. Pak jsem se ale zastavil a začali růst všichni kolem mě. A už jsem ten výškový deficit v bráně cítil a přestalo už mě to tolik bavit, protože jsem viděl, že jsem malý. Už rok, dva, než jsem přešel do pole, jako kdybych na tréninku raději chodil do pole. Pak jsem zjistil, že mě to baví stejně, teď bych rozhodně řekl víc než v bráně. Můžeš si zaběhat, cítíš tu volnost, více soubojů. Celý ten zápas jsi v akci. V poli se můžeš úplně vyšťavit, a to se mi líbí.
Trvalo ti dlouho, než sis zvykl, nebo to byla pohoda?
Pohoda to nebyla, ale na druhou stranu zase tak velký rozdíl oproti bráně to není. Jako hráč máš třeba na pět vteřin pauzu a pak deset vteřin sprint. V bráně je to podobné, ve chvíli, kdy se soupeř dostane na tvoji půlku, tak jsi v pozoru a ve stejném psychickém a fyzickém vytížení jako hráč v poli.
V psychickém asi ano, ale je asi rozdíl, když uděláš v poli několik sprintových náběhu v krátké době…
To je pravda, ale zkus doskočit s metrem sedmdesát k tyči, to taky není sranda. (s úsměvem)
Co organizace. Brankář to má samozřejmě všechno před sebou, ale co v poli, nebylo těžké si zvykat na kraji obrany, zálohy na posuny?
To bylo nejhorší. Jako brankář jsem to měl před sebou a v uvozovkách si byl pánem hry. Ale tady se musíš přizpůsobovat celé hře, a to bylo na tom to nejtěžší. Ze začátku na mě trenéři pořád hulákali ze střídačky, kde se mám posunovat. Už jsem si na to navyknul. I na trénincích jsme dělali cvičení na to zaměřené, a to mi pomohlo. Vylezeš z branky, chceš jít na beka, ale kde se máš pohybovat. V bráně je to jen dopředu, dozadu, doprava, doleva. V poli jsou chvíle, kdy musíš někoho zastoupit nebo se dostaneš do situace, kdy se ocitneš na druhé straně hřiště, musíš se vrátit zpět na svůj post, zorientovat se, byla to velká změna.
Jde u toho ještě stíhat kluky hecovat, protože ty jsi zároveň i kapitán, a ještě se soustředit na organizaci hry? V kádru jsou mladí kluci a někdy je z tvé pozice staršího trochu usměrnit…
To je pravda, ale na druhou stranu, kluci hráli v poli odjakživa, já ne. Já se musím přizpůsobit jim a na jednu stranu jsem rád, že jsem v pozici, kdy je můžu hecovat. Přeci jen jsem starší, nějaký malý respekt tam je, ale jen ohledně toho věku. Kluky vyhecuješ, vidíš, jak spolupracujete, je to fajn.
Dovolí si tě nějak výrazně zdrbat?
To asi ne. Ale když je zápas a já stojím špatně, tak na mě zavolají, někdy i trošku tvrději. Ale tohle beru. Nenadáváme si, pomáháme si. A je to ve fotbale normální.
Čekal jsi, že budeš mít jednou kapitánskou pásku?
Ne, ale vždycky jsem po tom toužil. Odjakživa jsem chtěl být kapitán. Už jak jsem přišel do Frýdku, vždy jsem si říkal, že bychom mohli být jako gólmani kapitáni. Alespoň pro mě osobně, když mám kapitánskou pásku, tak to ve mně vzbudí ještě větší zodpovědnost. Když někdo nemůže, musíš ho zvednout, utužovat kolektiv, ať to klape.
Takže Vyvimu (Patrik Vyvial, který byl v době zranění Michaela kapitánem pozn. red.) kapitánská pásku nezůstane, vezmeš si ji zpátky?
Samozřejmě. (s úsměvem) Dokud budu hrát fotbal a jestli budu mít možnost, rád bych byl kapitánem dál.
Chtěl si být vždy kapitánem, ale představoval sis, že jednou dáš s kapitánskou páskou na ruce i gól (Michael se trefil hned v prvním mistrovském utkání U18 této sezóny proti Havířovu pozn. red.)?
To ne. Jak jsem vylezl z branky. Když jsi brankář a jde k tobě míč, tak už se díváš, komu ho dáš, chceš zrychlit a otočit hru. Jak jsem teď v poli, tak mi trochu chybí myšlenka míč si potáhnout, automaticky totiž hledám, komu nahrát. Už mi to říkali i trenéři, že si mám míč potáhnout. Ale v prvé řadě na to nemám ještě takové sebevědomí a v druhé řadě na to nejsem ještě tolik zvyklý.
Začalo se pracovat takovým způsobem, že jsem až koukal
Léto bylo takové zvláštní, ze spousty tvých spoluhráčů ročníku 2002 zůstalo v kabině minimum. Jak moc byl v tomhle ten půlrok těžký?
Asi nejtěžší na tom bylo zkorigovat ročníky. Přece jen, když máš kluky z devatenáctky a teď přijdou kluci ze sedmnáctky, tak se tolik neznáte, nejste sehraní. A nejsi s nimi takový kamarád jako se svým ročníkem, s kterým si to táhl od začátku. Takže to bylo asi nejtěžší. Ale sedlo si to, musím říct, že kolektiv máme super. Problémy nejsou. Jak jsme věkově více od sebe, tak mladí do toho dávají víc, aby se vyrovnali těm starším. A ti starší, když vidí, jak se mladí snaží, ta tě to také nabudí. Ty nechceš být horší, jak mladí a mladí nechtějí být horší jak starší.
Poslední rok v mládeži si většinou se spoluhráči, někteří jsou spolu třeba už od přípravky, nejvíce užiješ. Mrzí tě, že to nakonec takhle dopadlo?
Určitě mě to mrzí. Je to škoda. S klukama jsme byli super parta. A ze dne na den se to celé lusknutím prstu z ničeho nic rozházelo a rozdělilo se to na dva tábory. Jsem rád, že alespoň někteří zůstali, ti, co se oddělili, bohužel, je to jejich rozhodnutí....
Jak si celkově podzim viděl z pohledu kapitána U18? Jsi spokojený, za mě mohu říct, že mě vzhledem k situaci příjemně překvapila, vidíš to stejně?
Líbí se mi, že i přesto jaká byla situace, jak bylo v uvozovkách jedenáct hráčů na hřišti, kteří se neznali, tak jak se začala utužovat parta, začalo se pracovat takovým způsobem, že jsem až koukal. Musím říct, že i přesto, že jsme nebyli věkově vyvážení, tak kluci makali. S tím jsem se třeba u nás v ročníku 02 vždy nesetkal. Byly zápasy, které jsme odehráli dobře a byli zápasy, kdy nálada nebyla a všichni se na to vykašlali. Kluci v osmnáctce dřou nevzdají se, byť třeba nemáme někdy takovou kvalitu jako soupeř. Když už je situace, že prohráváte 0:4, tak je psychika špatná, to se dá pochopit. Ale do posledního momentu jsme se rvali a někdy se to vyplatilo. Někdy byly začátky zápasů hektické, protože u nás v U18 jsou i mladší kluci. Ale šlo vidět, že jak se kluci oťukali, tak to svištělo.
Neuhneš na hřišti?
Neuhnu.
Máš to tak i v životě?
Jsem takový typ, že když něco chci, jdu si za tím. Dělám vše proto, abych toho dosáhl, samozřejmě vhodným způsobem. Ať už udělám na hřišti nějakou chybu, tak hraju takovým způsobem, ať si po devadesáti minutách můžu říct, že jsem odevzdal maximum a jsem spokojený sám se sebou.
Jaký je tvůj fotbalový cíl? Vím, že je pro tebe hodně důležitá škola…
Samozřejmě škola má přednost, protože fotbalu nejde tolik věřit, protože jednu zranění ti může zkazit celou kariéru. Na druhou stranu je pro mě fotbal takovou srdcovou záležitostí, protože když si nazuju kopačky a vejdu na hřiště, tak nemyslím na nic jiného. Mám hodně rád kolektiv, když se s klukama můžeš zasmát, společně oslavit gól, vítězství. To je na tom to krásné, tím se odreaguju od školy, protože na ni kladu velký důraz a potřebuju někdy přejít na jiné myšlenky, a to mi dává fotbal.
Ale asi nepřemýšlíš, že bys hrál někde profesionální fotbal?
Nic se nenalhávám, na to nemám talent, ani kvalitu. Zaměřit se na školu, zatrénovat si třikrát za týden a o víkendu si zahrát zápas někde v nižších soutěžích, to by bylo fajn. Vlastně jediný záměr, proč hraju fotbal, abych z toho měl radost, nic jiného potom nechci. Dokud mě fotbal bude bavit a dávat radost, tak ho budu hrát.
Odjakživa mě fascinovala chirurgie
Když už jsme naťukli školu, zúčastnil ses s týmem StratoCan Solutions jedné prestižní školní soutěže. V klubu nemáme tolik hráčů, kteří by se mohli něčím takovým pochlubit, o co šlo?
Na Střední průmyslové škole ve Frýdku-Místku, kde studuji, nás oslovil náš učitel mechatroniky, jestli se nechceme přihlásit na soutěž Camsat. Což je soutěž, kdy středoškolské týmy poskládají svoji sondu. V semifinále ji představují. Říkají, jakou mají sekundární misi, musí splňovat primární misi. Musí k tomu vymyslet nějaký příběh. Opravdu velký projekt. Chytlo nás to a šli jsme do toho. První ročník to bylo takové oťukávání, skončili jsme v semifinále na 12. místě, ve finále pak na sedmém místě. V roce 2020 byl druhý ročník, řekli jsme si, že do toho znovu jdeme, dokud nás netlačí maturita. A bylo to vlastně stejné, primární misi jsme měli z minulého roku, ta se nemění. Ale museli jsme vymyslet novou sekundární misi. K tomu ještě starost o sociální sítě, sponzory, reklamy. Vše tohle zvládat. Dalo nám to hodně.
A dopadli jste jak?
V roce 2020 jsme skončili v semifinále třetí. Ve finále, letos to bylo poprvé, že se sonda vypouštěla z letadla, tak do něj narazila a celá se rozbila. Takže tímto se naše finále ukončilo...
To muselo být hodně frustrující?
To se stává. Stává se to velkým sondám, stalo se to i nám.
I letos do toho jdete znova?
Jak jsem zmiňoval, v maturitním ročníku už na to není tolik času. Do té soutěže má jít člověk naplno, věnovat se jí každý den, jinak to děláte zbytečně. Můžete si říct, že sonda je jednoduchá věc, ale jsou to řádky kódů, reklamy, sponzoři, schůzky, je to časově náročné.
Nedá mi, nezeptat se, když jsi v maturitním roce, kam budou směřovat tvoje kroky poté?
Na vysokou školu, rozhodují se mezi programátorem a informatikem v medicíně.
Co si pod tím můžeme představit?
Tak, jak je klasický IT pracovník v nějaké firmě, tako to stejné děláš v medicíně. Akorát tam musí být zabraná i ta medicína. Musíš rozumět funkcím těch strojů.
Proč zrovna medicína?
Protože, když jsem šel na střední školu, rozhodoval jsem se mezi gymplem a informačními technologiemi. Řekl jsem si, buď informační technologie a budu ajťák. Nebo půjdu na gympl a budu doktor.
Zmínil si gymnázium a doktora, co bys pak chtěl být za lékařskou profesi?
Chirurg. Odjakživa mě bavilo sledovat průběhy operací.
Mě by třeba hodně stresovalo, že mám po rukama lidský život a když udělám chybu…
Na druhou stranu, když se ti to podaří, můžeš říct, že si mu zachránil život. Doktorů je málo, odjakživa mě to fascinovalo. A velký podíl na tom mělo to, že můžeš maličkostí někomu zachránit život. Řekl jsme si, že by bylo super, ten pocit někdy zažít.
Málem jsme zůstali ve Španělsku
Ano, i v našem povídání se dostaneme ke covidu. Z logického důvodu, na jaře si byl v rámci školy Španělsku, kde si i pracoval. Bylo to právě před vypuknutím koronaviru. Nebál ses, že se nedostaneš domů, protože pak to dospělo do fáze, kdy se země uzavírali a lidé problém vycestovat…
Málem nechali. V neděli jsme měli odletět, na letiště jsme jeli v šest hodin večer a ve tři hodiny odpoledne Španělsko vyhlásilo, že žádná letadla nepoletí. Asi po nějakých dvou hodinách řekli, že pustí lety, ale jen pro studenty ze zahraničí. Takže to byla poslední záchrana.
To rozhodně není příjemné…
Příjemné to moc nebylo, bez peněž. S rodiči jsme samozřejmě byli v kontaktu, ale i tak to bylo na vlastní pěst. Nechtějí tě pustit zpátky domů.
Snad jen trochu s nadsázkou, možná lepší uvíznou ve Španělsku, než v nějaké jiné zemi?
To je pravda, to bylo v dubnu. Bylo tam 27 stupňů.
Když se bavíme o Španělsku, kde přímo?
Přímo v centru Malagy, do práce jsem to měl dva kilometry.
Ve Španělsku si pracoval, čeho se to týkalo?
Pracoval jsem pro firmu Atrion, kde jsem studoval hry a potom o nich psal články, recenze. Ty jsem překládal a vkládal do redakčního systému. Takže, když se podívám na internet, tak tam ty články jsou.
Spousta lidí by si řekla, že to není ani práce, ale zábava…
Práce začínala v sedm, končila ve dvě. Prvně je to zábava, ale pak si člověk musí sednout a napsat článek na nějakou hru. Články jdou na veřejnost, takže to musí mít nějakou hlavu a patu.
Přímo si i hrál?
Co se dalo, jsem si zahrál, co ne, to jsem si musel nastudovat.
Co tě nejvíce bavilo?
Browl Stars. To byla zábavná recenze.
Na závěru zpátky k fotbalu. Vždy se ptám na fotbalové vzory, zeptám si i tebe, měl si nějaký?
Jednoznačně Carles Puyol (bývalý obránce, dlouholetý kapitán Barcelony i španělské reprezentace pozn. red.).
Zrovna k tobě mi to pasuje, protože Puyol byl taky velký bojovník…
Přesně tak. Moc se mi líbilo jeho chování na hřišti, vždy jsem respektoval jeho postavení v týmu. Byl spravedlivý. Když kluci v zápase blbnuli, šel, seřezal je jak malé děcka a jde se hrát dál, zápas ještě neskončil.
