Martin Lužný a Dominik Hill: Těšíme se na spolupráci!
Ještě, než přejdeme k hlavnímu tématu, Dominiku, vy jste se na podzim vážně zranil. Jak to teď vypadá?
Je to asi pět měsíců od poslední operace. Už začínám běhat, fungovat, ještě potřebuju nabrat nějakou svalovou hmotu na tu nohu. V létě už bych mohl hrát.
Bavili jsme se před rozhovorem, že jste v nadsázce asi jediný, komu přišel covid vhod...
Jak se říká, něco zlé, je pro něco dobré. Takové štěstí v neštěstí.
Teď už pojďme k vašemu angažmá v mládeži Frýdku-Místku. Jak se to celé urodilo?
Martin Lužný: V nějakém kontaktu s trenéry zde jsem byl delší dobu. Nevěděl jsem, jestli chci ještě hrát nebo jak to bude. Covid, vše okolo, roky, rozhodly, že už tolik hrát chtít nebudu a budu se chtít věnovat trenéřině. Troufnu si říct, že přišel ten správný čas. Tím, že jsme ve Stovkách vyrůstali, s Dominikem jsme tu chytali, tak máme velký vztah ke klubu. Věřím, že to na naší práci bude vidět. Že to nebudeme dělat s vidinou nějakého zisku, ale hlavně budeme chtít pomoci klukům, kteří jsou ze stejného města, stejného regionu.
Dominik Hill: Už před rokem jsem uvažoval, že bych mohl jít cestou trenéřiny, že by mě to mohlo zajímat. I když jsem ještě poměrně mladý, tak fotbalově to nevidím, že bych měl hrát nějakou vyšší ligu. Už mě to ani nějak nemotivuje, jsem spokojený tam, kde jsem, to mě naplňuje. Jak přišla nabídka možnosti tu trénovat, i tím, že jsem místní kluk, je to pro mě obrovská motivace. Delší dobu se tu nedostalo moc odchovanců do velkého mužského fotbalu, naposled Martin, což je tak osm let zpátky?
ML: Bohužel více. (s úsměvem)
DH: Myslím, že minimálně do třetí ligy se mohou gólmani vychovat. Co vím z mého okolí, tak hodně kluků také skončí, což je škoda. Přijde mi to takové smutné. Přál bych si, aby tu měla mládež dobrou vizitku, co se týká gólmanů. Ať jdou kluci v dorostu třeba do ligových klubů, ale ať to dává smysl a víme, že jsou připravení.
Jaké bylo rozhodování, museli jste rozmýšlet?
ML: Vždy je co rozmýšlet. Mě šlo vyloženě o to, jak to skloubit s prací rodinou. A dělat to tak, aby to mělo smysl. Po nějaké konzultaci doma s manželkou, probráním s dětma, které byly nadšené, bylo jasno. Já osobně jsem byl rozhodnutý v tu chvíli, kdy jsem nabídku dostal. Ale říkal jsem si, že poprvé v manželství se nejprve zeptám manželky, co si o tom myslí. Ta mi to schválila. (s úsměvem) Byla ráda, že už nebudu tolik hrát, ať se mi nic nestane.
DH: Co se týká mě, to mě to tak vhodně popostrčilo. Nejsem typ, který by někam chodil a poptával se. Jsem spíše takový stydlín. (s úsměvem) Věřím, že se do toho zažeru, a že budou všichni spokojení.
V jednom z článků, který jsem s vámi Martine četl, jste zmiňoval, že vaší největší fanynkou je maminka. Ptal jste se i jí?
(smích) Mamky tolik ne, ta byla spokojená, že mě ještě na podzim viděla v bráně po dlouhé době. Myslím, že stejně tak bude šťastná, když budu tady a pomáhat mladým brankářům.
Dominiku, zmiňoval jste, že jste mladý trenér. To může být ale do jisté míry výhoda, že budete mít ke svým svěřencům blíže?
U mladších kluků mám trochu obavy, jak se k nim chovat, jak budou reagovat. Myslím tím míru tréninku, co snesou, v jaké intenzitě budou střely, ale to samozřejmě přijde s časem. Co se týká dorostenců, mám k tomu blízko. Vím, co se mi tenkrát líbilo v tréninku, co jsem mohl udělat lépe. Základem samozřejmě vždy bude pomoci jim, abych z toho měl já i oni dobrý vnitřní pocit. Za mých mladých let to bylo tak, že byly půlroku pravidelné tréninky, pak zase ne, protože nebyl trenér. Bylo to takové na přeskáčku. Pocitově si myslím, že mi to i ubralo. Ta pravidelnost je důležitá.
Je výhoda, že budete dva?
ML: Myslím, že je nezbytné, abychom byli alespoň dva. Kluků je tu dost na to, aby je měl na starosti jen jeden trenér. Jeden od druhého určitě něco odkoukáme, pomůžeme si. Pohled máme podobný, ale jednoho napadne to, druhého to, to bude určitě výhoda.
DH: Za mě určitě. Tady s Marťasem se známe. Máme na věci podobný náhled. Na spolupráci se těším, doufám, že se od něho jako zkušenějšího i něco naučím.
Sledovali jste mládež Frýdku-Místku, víte trochu do čeho jdete, jaké budete mít svěřence, máte to v nějaké míře nasledované?
ML: V brzké době toho nasledujeme ještě více. Jelikož jsem na podzim ještě nad trenéřinou nebyl pevně rozhodnutý, tak toho tolik nasledované nemám, ale některé zápasy a tréninky jsem viděl. Troufnu si říct, že pohled na kluky si budeme teprve utvářet. Dá se říct, že všichni kluci budou na stejné startovní čáře, což pro ně může být i výhoda. Nebudeme to brát tak, že tohle je jednička, tohle dvojka.
DH: Poslední dobou jsem tolik zápasů neviděl. Na internetu jsem se občas podíval. Doufejme, že co nejdříve si budeme moci udělat obrázek, přece jen půl roku se nehrálo, prakticky ani normálně netrénovalo.
V jednom z dřívějších rozhovorů jsem se Martine dozvěděl, že jste hrál i v poli. První dotaz je, zda je to pro trenéra brankářů přidaná hodnota? Druhý dotaz je, jestli náhodou nebudete v nadsázce fušovat do práce hlavním trenérům?
To je velmi dobrá otázka. (s úsměvem) Sám jsem nad tím přemýšlel, že se budu muset krotit. Už jsem dříve trénoval dospělé mužstvo. Myslím, že je to velká výhoda, že jsem hrál i v poli, člověk to pak vidí komplexněji. Budu určitě chtít, ať kluci chápou, jak funguje celý fotbal. Jak se hráči mají správně posunovat, protože oni to pak v podstatě budou z té brány řídit. Myslím, že to byla vždy velká výhoda, cítění fotbalu v tom, že jsem zvládl hrát i v poli.
Nebudete trochu nervózní, že až kluci zjistí, kdo jste, půjdou se podívat na nějaký zápas Lískovce? Je to prakticky za rohem...
DH: Záleží, jestli to bude plus nebo mínus. (smích)
ML: Myslím, že z toho až tak nervózní nejsme. Samozřejmě každý gólman občas udělá chybu. Strach z toho nemám, ať se klidně přijdou podívat, jaké je trenér jelito. (smích) Já si stejně myslím, že chytání z velké části nechám na Dominovi. (s úsměvem)
DH: My jim právě schválně ukážeme, jak se to nemá dělat. (smích)
Možná to tu už i zaznělo, jaké máte očekávaní od trenérské práce ve Frýdku-Místku?
ML: Očekávání je asi takové, dát klukům něco, co jsme třeba my získávali až ve dvaceti sami. Dát jim tyhle vědomosti už od dvanácti, třinácti let. Aby přišli do mužské kategorie nachystáni. Ne, jako já nebo asi i Domin, ať jsou lépe připraveni než my. Když nachystaní budou, tak už to pak záleží na jejich píli. To je můj hlavní cíl. Práce s mládeží mě hlavně baví. Hlavní smysl, co v tom vidím, je, aby když kluci v devatenácti přijdou do mužů, ať je něco nepřekvapí, co po nich bude chtít jakýkoliv jiný trenér. Aby na některé věci nekoukali, že je v životě neviděli, jak jsem to měl třeba já.
DH: Přesně, jak říká Martin.
PŘEDSTAVUJEME: Noví trenéři brankářů mládeže
Fotbal, to není jen o dovednostech, talentu. Spousta mladých hráčů má velký talent, ale pak to nezvládne v hlavě. Budete se zaměřovat i na tento aspekt?
ML: Pro mě je to stejně důležitá část. Budu klást velký důraz i na to, abychom z kluků vychovali slušné lidi, osobnosti. Aby byli nachystaní na krizové situace nejen ve fotbale, ale i v životě. Ať člověk není překvapený, že ho něco může zklamat, že mu může něco ublížit. Budu chtít s kluky řešit i tyhle věci, ať mají hlavu správně nastavenou.
DH: Můžu potvrdit, že u gólmana je hlava základ. Když jsem dostal nějaký gól a myslel jsem, že ho můžu chytit, tak šlo moje sebevědomí dolů. Přestal jsem na hřišti komunikovat, což je špatně. Ale jsou to samozřejmě i jiné věci. Fotbal mi dal pokoru a disciplínu, vím, že musím chodit do práce, že musím chodit včas. Vidím některé své vrstevníky, jednou přijdou, jednou ne, ani se neomluví. Věřím, že jakýkoliv sport dokáže velice dobře připravit i na život.
ML: To by chtěl zdůraznit! Disciplína ze sportu je do následujícího života tak důležitá. Myslím, že spousta rodičů si to ani neuvědomuje. Nejde jen o sport, jsou to i zájmové kroužky. Je to velmi důležité, ve sportu, v kroužcích, je nějaká hierarchie. Pak je to i v práci, tam je nadřízený, ve fotbale trenér, v kroužcích vedoucí. Poslouchat, i když se ti to nelíbí. Učení disciplíně a pokoře ve sportu, to je tak nedoceněná věc, o které by se dalo mluvit i mnohem více.
Martine, vy jste určitou chvíli pobýval i v Kanadě, pomůže pak tato připravenost v cizí zemi?
Tím, že je to země, která z velké části těží z přistěhovalců, člověk tam pozná hodně kultur a národností. Když člověk ví, že musí vstávat a přijít do práce, musí poslouchat nadřízeného, tak tam zapadne daleko lépe, než když to člověk v sobě nemá. Rozhodně to pomůže.
