Jana Sikorová je prostě skvělá

Povídání s Janou Sikorovou, pilířem nového projektu ženského fotbalu

Kdy a jak jste se dostala k fotbalu?

To je opravdu hezká vzpomínka. Psal se rok 1998 a všichni jsme žili Olympiádou v Naganu a fandili naším hokejistům, bylo mi snad 13 let. Místo učení ve škole všude puštěné rádio a výborný Jágr a Hašek. I když jsem se do té doby podílela na všech sportovních aktivitách, závodech a turnajích školy ve všem možném, hokeji jsem propadla naprosto. Bohužel jsme jako rodina neměli dost financí, aby mě rodiče podpořili. Pár měsíců mě to hodně mrzelo, ale pak jsme se se školou účastnili fotbalového turnaje dívek, který pořádal pán, který tehdy trénoval ženy ve Slovanu Havířov. Gólmankou tam byla právě holčina z naší školy. Mě, a ještě pár dalších si vybrali, že nám to jde, ať to jdeme zkusit k nim do týmů a bylo hotovo. Nebylo to jednoduché, musela jsem jezdit na kole do vedlejší vesnice, rodiče o mě měli samozřejmě strach, ale můj táta mě neuvěřitelně podporoval. Když mohl, byl na zápase a dodnes vzpomínám na jeho způsob, jak mi radil. S úsměvem na rtech a klidem. Tohle hodně pomáhalo, jelikož trenéři, ještě v té době po nás pořád jen křičeliJ. Po jednom takovém sprostém vynadání od trenéra jsem s fotbalem chtěla skončit, a to velmi brzy, rok od doby, co jsem začala. Moře slz odteklo ve sprše po tom zápase, a shodou okolností zrovna na hřišti GC Havířov, kde zrovna chytám. Naštěstí mě oslovila kamarádka z Těšínského klubu, a přešla jsem pod křídla trenéra Karla Kuly. A až zde oficiálně uvádím své fotbalové začátky, jelikož Karel byl skvělý trenér a férový člověk. On mi ukázal, proč fotbal milovat a že je to droga!

Co Vás na fotbalu nejvíce baví?

Radost z toho, jak přelstít soupeře. Konkrétně v brance tedy vychytaná „gólovka“. Pak samozřejmě všechny ty pocity, kdy se Vám něco podaří, ať už je to přihrávka, kombinace, klička, souboj. A v neposlední řadě i to, že když jsem na hřišti, úplně vypnu a odreaguji se. Jsem typ člověka, který trpí, když je bez pohybu.

Jak dlouho jste trenérkou a kde jste začínala?

Začátky byly asi někde před 6lety zhruba. První šanci jsem dostala v Těšíně u juniorek, ale vždy jsem říkala, že až nebudu moci hrát sama aktivně, chci trénovat. Tehdy jsem ještě moc nevěděla, co a jak ale nějakou představu práce s dětma, nebo mladými lidmi jsem měla, jen ještě neměla jasné obrysy. Po Těšínu přišla nabídka pomáhat v Lískovci u kluků a pak v místě bydliště v Nošovicích také u kluků. Zkusila jsem si to, ale ať mi chlapci prominou, od holek už se nehnu :-) Je to nesrovnatelné a mnohem více mě naplňuje to, že holčička má tu svou pomyslnou startovací čáru většinou „dááááleko“ za tím chlapcem, a pokroky u holek pro mě mají větší váhu, vidím za tím větší kus práce a trpělivosti. Jak říkám, kluk se vesměs narodí s tím, že umí do míče kopnout, my holky většinou neJ. A když je pak vidíte, jak se radují, že se jím něco povedlo, nebo jak pláčou, že nemohou na zápas skrze nemoc, je to nepopsatelný pocit štěstí.

Jak hodnotíte velmi úspěšné nastartování fotbalu dívek v FK Frýdek – Místek?

Pozitivně nečekaně. Miluji výzvy, ale že budeme dnes tam kde jsme, to jsme si na začátku vůbec nepomysleli. Rok od roku, měsíc od měsíce, den ode dne přichází nové věci a situace a člověk se otočí a vidí, jaký kolos s námi fičí. Velmi dobře jsme zvládli začátek, od letáků, tělocviků, náborů, plánů. Chtěli jsme moc ať se to rozjede, ale také jsme počítali s tím, že holčiček bude třeba jen 5 a půjde to pomaličku. Věděli jsme, že je kolem nás spousta odpůrců, že překážek bude mnoho, ale tak to má být. Já jsem pokorná, prve je potřeba ukázat práci, výsledky a až pak se o to dá opírat. Nespěchali jsme, věnovali jsme se holkám, myslím že velmi osobně. Seznamovali se s rodiči, budovali partu trenérek. To vše ruku v ruce. Také jsme udělali spousty chyb, samozřejmě s původním dobrým úmyslem, ale to tak také je správně. Na co člověk přijde sám, co si sám prožije, je ta nejlepší škola. Máme nyní výborné party rodičů, dívek, fanoušků. A já jsem jím velmi vděčná za důvěru, kterou v nás vložili a své dcerky nám svěřili. Máme se toho spousty co učit, vzdělávat, ale vždy to budeme dělat tak, ať jsou všichni co nejvíce spokojeni, a to bude jen tak, když budou naše fotbalistky šťastné a budou se těšit na každý trénink a zápas.

Máte nějaké konkrétní sportovní cíle u žen?

Tahle otázka má mnoho podob :-) Pro tuto první sezónu máme cíl jasný, a to vytvořit stabilní tým, sehrát se, rozdávat radost fotbalem a pokud se nám podaří vyškrábat se do první půlky tabulky, budeme určitě všichni spokojení. Nicméně tento tým jde do každého zápasu s tím, že získá body, rve se do poslední vteřiny. Holky chtějí vyhrávat a jsou na sebe náročné a přísné. Po každém zápase mám co dělat, abych jim znovu vysvětlila, že musíme být trpělivé. Ale jsem ráda, že mám takové hráčky, takové lvice a bojovnice, o tom to je, proto to všichni děláme. Nechceme se zúčastňovat, chceme vyhrávat!

A všeobecné a dlouhodobé cíle jsou určitě takové, abychom spolu s klubem dokázali holkám dát takové možnosti a podmínky, aby si plnily sny. Ty, které mají vize hrát nejvyšší soutěž u nás, nebo se dostat do zahraničí, abychom jim k tomu dopomohli. Tím, že pracujeme s tak širokou základnou mládeže dívek, časem určitě přijde z jejich strany kvalita a touha něčeho dosáhnout, tudíž se musíme připravit na to, že v budoucnu budeme mít dva týmy žen. Jeden pro sportovní cíle a druhý na rozehrání. Děti rostou, čas se nezastaví a mým přáním a cílem je, aby úroveň soutěže v místě, kde to mají nejblíž byla adekvátní jejich vývoji a kvalitě a stále se posouvaly.

Překvapilo Vás něco v FK Frýdek – Místek?

Mnoho situací. Již v začátcích to, jak profesionálně se vše chystalo. Okamžitě pak, jak nás mezi sebe vzali kolegové trenéři. Se vším nám pomáhali, radili, byli pravými vzory pro své svěřence. Tohle trvá po celou dobu, jen se ty kolegiální vztahy mnohem více prohloubily. Kluci trenéři se k nám chovají jako k dámám, pomáhají nosit těžké věci, ptají se nás, jak se nám daří. A toto vše učí své fotbalisty. Nejsme pro ně jen "holky co možná umí kopnout do míče", nebo jen ti co jím zabírají prostor. Berou nás jako sobě rovné parťáky. Nesmím opomenout ani na to, že jsou kluby, kde dívky trénují pouze na umělce, kdežto u nás, jen pokud je to trošičku možné skrze počasí a velký tlak na travnaté plochy, hráváme na trávě. Čím déle jsme jako dívčí sekce součástí klubu, tím lepší podmínky vždy budeme mít. Zkusme se zamyslet, na jakých stadionech mohou hrát ženy a dívky na hlavním hřišti. Nebo jaký dívčí tým má zázemí na jednom místě a nelítá mezi vícero stadiony, či hřišti. A já moc dobře vím, že co tomu dáme, to se nám zase vrátí, jen musíme být také pokorní a trpěliví. Stále fungujeme jen 2,5 roku, a to rok a půl s Covidem!

Jaká je dnes základna dívek v našem klubu?

Aktuálně se pohybujeme kolem 100 aktivních fotbalistek, od nejmenších 3letých slečen, až po kanonýrky v týmu žen. A od doby sezóny během měsíců září a říjen jsme vypustili i aktivní nábory, abychom zapracovali všechny nejnovější tváře. To číslo se stále houpe, už jsme byli i na 120. I proto vše je velmi skvělé, že se nám stabilizoval i tým trenérek, a to aktuálně na počtu 10 a dokážeme na jakoukoli situaci, další nové tváře, sportovní třídy, nábory a veškeré potřebnosti kolem, dobře reagovat a dále se učit a vzdělávat.

Kolik trenérek organizujete?

Tohle bylo vlastně zodpovězeno výše, ale ráda bych to doplnila, že se velmi aktivně věnuji celkovému rozvoji dívčího fotbalu u nás v kraji. Snažím se, abychom jako kraj byli silní a spolupracovali. Pokud se toto podaří, bude to skvělé a je to přeci pro dobro všech. Když jsme založili dívky ve FM, za rok jsme neměli soupeře, Baník byl daleko před námi, a zbýval jen Brušperk a ten je také před námi. A tak jsme si řekli, že si prostě v kraji ty soupeřky vychováme sami. A díky tomu dnes celý kraj zažívá zvýšení zájmu o fotbal dívek. Náš nejen dívčí trenérský tým, ale i kolegové z FM, OFS FM, klub GC Havířov s předsedou Zábranským, metoda Coerver v čele s T. Červenkou v našem kraji, všechny trenérky, které se podařilo v celém kraji do práce s holkami zapojit, ti všichni, a to je jen okrajově řečeno, stojí za obrovským vzestupem dívčího fotbalu u nás. Také osobnost Paní Haniaková, uznávaná trenérka v Praze, nebo Bára Cankářová jsou nám velkými vzory, rádci a oporami, nebo trenéři GTM a to bych mohla jmenovat dál a dál. A to stále ještě mnohé věci připravujeme. Podařilo se třeba také nastartovat pravidelné setkávání trenérek a trenérů dívek našeho kraje, což je skvělá věc k vyměňování zkušeností a vzájemné spolupráci. Takže jak odpovědět?J

Pořádáte někdy utkání s chlapci? A Jak se Vaším svěřenkyním v tomto daří?

Opět tato otázka navazuje na předchozí. Jelikož se všem holkám věnujeme individuálně a nenutíme je hrát proti klukům, pokud se na to necítí, tak právě proto jsme si začaly budovat "soupeřky" v kraji, aby každá holčička mohla růst dle svých potřeb a nemusela s fotbalem končit jen díky tomu, že se něčeho bojí. Proto je skvělé, že dnes již můžeme naším týmům nabídnout pestré soupeřky z kraje, a to například nově v Třinci, Karviné, Orlové, M. Hošticích, Hlučíně, Krnově, krom déle fungujícího Baníku a Brušperku, když je řeč o nejmenších dívkách, tedy věk 5 až 11 let. Jinak jsme museli hrát vždy pouze s kluky, abychom vůbec hráli. Pro ty odolnější holky, tvrdší je to sice skvělá škola a nedá se říct, že by holky klukům v něčem zaostávaly, výhry střídají prohry, ale pro ty, které ještě nedozrály do správného rozpoložení, není vždy hra proti klukům, to příjemné. A my ctíme motto, že když je dívka spokojená a baví jí to, má nárok na osobitý a individuální vývoj, nechceme srovnávat a někoho upřednostňovat. A toto chceme dodržovat i dále, i když přijde čas, kdy o naše hvězdičky bude zájem z jiných klubů.

Kolik strávíte času fotbalem?

Já hraji, trénuji. Dcerky hrají. Když mám čas, také si jdu zahrát zase fotbal, nebo jdu koukat na nějaký zápas. Regenerace v podobě jiných aktivit s dcerkami, nebo má osobní je jen další fotbalový puzzlík. Práce ve firmě, která se věnuje fotbalu, kontakty s předsedy, trenéry a další projekty týkající se fotbalu. Jak říkám 25/7, jsem šťastná, jak se mi vše propojilo. Ale pokud by se mělo jednat o klubový čas FK Frýdek – Místek, jelikož mám zodpovědnost vůči 100 hráčkám, jejich rodičům, a 10 trenérkám, sportovnímu i klubovému vedení, je to opravdu plný úvazek. Abych to otočila, například nevím, co je to televize a seriály, nebo jen sedět a nic nedělat. Při tomto závazku a mé práci už pořád máte v hlavě jen fotbal, organizaci, logistiku, nebo jak tu Antonii naučit střílet apod.J.

A co rodiče, jak se jim líbí, že jejich holčičky hrají fotbal, zejména tatínci?

Tatínci jsou skvělí a maminky ještě lepší. Moc doufám, že se mi podařilo nastavit, že kdo si s něčím neví rady, má se na mě obrátit. Moc doufám, že to naší rodiče ví, že to není otravování, ale že jím s čímkoli ráda pomůžu, a tak stejně celý náš trenérský tým. Ze začátku jsem měla strach říct tatínkům, že nemohou chtít hned po svých princeznách dokonalé výkony, že se učíme, a ještě dlouho budeme. A budeme se učit stylem pochvaly za to, že si něco vůbec troufla a ne kritikou, že se jí to nepodařilo. Dnes jsem na sebe i na ně pyšná, že respektují formu učení, kterou jsme si zvolili a které věříme. Společně jsme našli u každé fotbalistky ten nejlepší styl fandění a podpory doma a vnímám, že dnes na stadion zavítají i ti, kteří ze začátku nebyli úplně pro, aby jejich holčička hrála fotbal.

Jaké máte další koníčky?

Veškerý sport, nejraději nohejbal, tenis, kolo, bembajz, ale i šachy můžu. Poker a kulečník miluji, kdysi stolní fotbálek. Ráda řídím auto, sekat dříví na třísky je také fajn. Tvořím originální věci, aktuálně tedy konkrétně návrhy dresů. A láká mě horolezectví. Snad jednou napíšu i knihu, miluji český jazyk. A na ten hokej se velmi ráda aspoň koukám, když už ze mě udělal fotbalistku.