Krabec: S fotbalem jsem procestoval půlku světa

Jak jste se dostal k řemeslu, kterému se věnujete?

„Když jsem končil ve Frýdku s aktivní kariérou fotbalového brankáře, kvůli zánětu achilovky, chtěl jsem u fotbalu nějakým způsobem zůstat. Udělal jsem si masérský kurz, a navíc jsem při návštěvách lékařů se svými problémy potkal rehabilitační sestru, která působila v Baníku a ta mně do tajů masérství a rehabilitací zasvětila, zejména pak do věcí, které Vás na masérském kurzu nenaučí.“

Jak se za ty roky změnily způsoby rehabilitace sportovců a jak se liší požadavky nynějších hráčů od těch bývalých?

„Rehabilitace byla dříve taková jednodušší, masírovalo se, dělaly se různé koupele a zábaly. Později se přišly kvalitnější pomůcky pro samotnou masáž, začaly se používat obvazy, po obvazech přišly tejpy atd. až po kineziotejpy, které se používají dnes. Se vším se člověk musel učit pracovat, tak jsem navštěvoval různé kurzy, aby mé schopnosti pomáhat hráčům byly co nejlepší.“

35 let jste prožil v Baníku Ostrava. Rukama Vám tak prošlo mnoho baníkovských fotbalistů. Zkuste trochu zavzpomínat, kdo Vám nejvíc přirostl k srdci, kdo Vám naopak dělal největší potíže?

„To se nedá jen tak říct. Prošlo mi rukama spoustu hráčů, skvělých hráčů, od kterých jsem se i já učil, protože ti špičkoví hráči, reprezentanti, někdy nosili novinky ze zahraničí. Ale pokud bych měl někoho jmenovat, měl jsem hodně rád Pavla Srníčka. Byl jsem vlastně u jeho příchodu do Baníku z Bohumína, a protože jsem byl i trenérem brankářů, začali jsme si být hodně blízcí.“

Kromě masírování jste tedy působil i jako trenér…

„Když jsem začal působit na Bazalech, tak trenér Evžen Hadamczik po mně chtěl, abych si udělal trenérskou licenci, protože chtěl abych se věnoval tréninkům s hráči po zranění, aby se dostali co nejrychleji zpátky. Jestliže jsem věděl, jako masér a rehabilitační, co jim je, mohl jsem podle toho nastavit i úroveň zátěže. A můžu říct, že jsem na ty hráč byl pes, ale hráči mi pak děkovali, protože se díky tomu vrátili brzy zpět.“

Práci maséra jste vykonával také v reprezentaci. Zkuste zavzpomínat i na toto období.

„Do reprezentace jsem se dostal za trenéra Máčaly. Zažil jsem i trenéry Ježka, Chovance a taky Uhrina st., se kterým jsme zažili největší úspěch, a to druhé místo na ME 1996 v Anglii. Ale mimo to jsem s reprezentací projel vlastně půl světa, mimo jiné i na turnaji v Brazílii. Bylo toho strašně moc a bylo to krásné.“

Od roku 2013 jste zase doma, tzn. ve Frýdku-Místku. Kdo Vás vlastně do našeho klubu přivedl a za jakých okolností to bylo?

„V té době začaly v Baníku finanční problémy a mně bylo oznámeno, že si myslí, že už jsem starý a že končím. V té době ve Frýdku dělal trenéra syn Patrik, a tak jsem se mu nabídl, že mu pomůžu trénovat brankáře a zároveň se budu starat kolem hráčů s rehabilitací. Byl jsem tady spokojený, všechno tady klapalo, podmínky jsou tady pro sportovce super, a tak jsem už zůstal na Stovkách. Dokonce bych řekl, že rehabilitace tady je na vyšší úrovni, než má většina druholigových týmů.“

Je něco, co byste vzkázal našim fanouškům?

„Fanouškům a divákům bych chtěl říct, že hráči se snaží hrát co nejlépe a chyby, které dělají, nedělají úmyslně. A všechny připomínky, kteří fanoušci k hráčům mají, a na to mají právo, jsou na hřišti velmi dobře slyšet, ale mělo by to být slušnou formou. Zejména ti mladší hráči si ty připomínky berou hodně osobně. Obecně všechny hráče víc povzbudí, když fanoušci fandí, než když kritizují.“